Gloster Gladiator Mk.I 1/72 Airfix

Gloster Gladiator jako jeden z nejznámějších dvojplošníků z konce 30. let asi nepotřebuje nějaký dlouhý úvod. I když Gladiatory vstupovaly do služby vlastně už jako beznadějně zastaralé, zabojovaly si opravdu vydatně ve všech možných koutech světa, od Norska a Finska přes Afriku až po Čínu. Při hledání konkrétní předlohy je tedy na výběr mezi spoustou zajímavých příběhů.

Já zvolil stroj YK-I z 80. perutě RAF, který se během léta 1940 zúčastnil bojů proti Italům na egyptsko-libyjské hranici. 4. srpna čtveřice Gladiatorů doprovázela průzkumný Lysander, když narazili na skupinu italských Bred 65 a zeshora ji napadli – vzápětí se však dostali do křížku s jejich eskortou tvořenou Fiaty CR.32. Během následného zuřivého akrobatického dogfightu a la první světová se pilotovi YK-I Siru Wykeham-Barnesovi podařilo sestřelit jednu Bredu a jeden Fiat, pak to ale schytal od jiného Fiatu (pilotovaného veteránem ze Španělska a pozdějším esem Duiliem Fanalim) a byl donucen svůj letoun opustit. Zraněného a dehydrovaného ho uprostřed pouště naštěstí našli britští vojáci.

Okamžik po sestřelení Bredy 65 je zachycený na obálce knížky Gloster Gladiator Aces od Osprey Publishing.

Wykeham-Barnes během 2. světové postupně přesedlal na Hurricane, Tomahawk a nakonec Mosquito, nasbíral přitom 14 samostatných a 3 sdílené sestřely. Po válce prožil ještě dlouhou kariéru jako vysoký důstojník RAF a později i politik, navíc napsal několik knížek o historii letectví. Jak je vidět, možná mu nebyly cizí ani modely letadel.😉

Mimochodem, další Gladiator který se zúčastnil tohoto souboje, nebyl pilotovaný nikým menším než Marmadukem “Pat” Pattlem, který se později stal nejúspěšnějším pilotem jak Gladiatoru, tak Hurricanu, a pravděpodobně nasbíral i nejvíc sestřelů ze všech pilotů britského Commonwealthu – podle různých zdrojů něco mezi 40 a 60. Pattle tehdy zaznamenal jeden sestřel, ale pak byl sám sestřelen a po seskoku padákem ho také čekal pěší výlet pouští.

Pattlův Gladiator YK-O, přelétávající nad formací Bred 65, je krásně zachycený na boxartu 1/48 stavebnice od Rodenu. Autor obrázku, ukrajinský výtvarník Valerij Grygorenko, už vinou ruské svoloče bohužel není mezi námi. 

Kromě Pattla bylo příslušníky 80. perutě mnoho dalších elitních pilotů, za všechny několikanásobná esa Nigel “Ape” Cullen nebo William “Cherry” Vale, a také slavný spisovatel Roald Dahl (který byl mimochodem také stíhací eso!). Dahl svoje vzpomínky z války zvěčnil v několika velmi čtivých, ale hodně melancholických povídkách. Jedna z nich zachycuje i bitvu nad Aténami v dubnu 1941, během které Pattle zahynul.

Dosti ale historie, přejděme k samotnému modelu. Stavebnice od Airfixu není vůbec špatná, rozhodně lepší než shortrun od Swordu, o bonboniéře od Hobbybossu ani nemluvě. Největší slabiny jsou tlusté čiré díly s hodně vystouplým rámováním, a také povrch posetý vypouklými rychlošrouby (které by v 1:1 měřítku byly velké asi jako grepy).

Stavbu jsem zahájil někdy v roce 2015 (!!), jako svůj třetí Gladiator od stejného výrobce. Po dvou celkem přímočarých , plus minus krabičkových výtvorech jsem se rozhodl si postavit ultimátní model této předlohy. Skoupil jsem snad všechny doplňky, co byly k dispozici – lepty od Marabu, motor a kola od SBS, spoustu různých resinových drobností od Quickboostu, mimo jiné oddělené výškovky, a také pískový filtr od Freightdog.

Jak už to u podobných megalomanských plánů bývá, celkem rychle jsem vyhořel. Odbrousil jsem kvanta výše zmíněných přehnaných pozitivních rychlošroubů a nahradil je kroužky otisklými pomocí zabroušené injekční jehly. Už to samozřejmě zabralo dost času. Následně jsem poskládal SBS motor z asi padesáti dílů, což mi taky zrovna nepřidalo.😅

Čiré díly jsem rozřezal, čelní štítek a zadní část ztenčil a vyleštil, a překryt jsem nahradil leptaným rámem (ten je ta zdaleka nejzajímavější část z celé té planžety od Marabu). Začal jsem dávat dohromady leptaný kokpit, ale to už mi morál došel definitivně a model se na dlouhé roky stal Temelínem.

Loni v květnu, asi ještě pln nadšení z Mošoně jsem Gladiatora po letech opět vytáhl a dokopal se dokončit aspoň ten kokpit. Největší výzva bylo spasovat leptanou přepážku za sedačkou se zadním čirým dílem.

Až teď během ledna jsem celý zbytek stavby dotáhl s nově nabytým elánem, který ani nevím kde se vzal.😁 Popravdě řečeno, mám pocit, že některé díly kdybych si sám od píky nakreslil a v celku vytisknul, zabralo by to nakonec míň času, než zástavba všech těch leptů a resinů, ale samozřejmě jsem to vzal jako otázku cti použít všechno co jsem si nakoupil.😅 Pár drobností jsem si ale přece jen vyrobil sám, konkrétně zaměřovač a tu dvojici „trumpet“ nasávání v motoru.

Na výplety jsem jako vždy použil vlasce protahované skrz horní křídlo.

Většina barev jsou akrylky Tamiya (jak zemitá hnědá, tak interiérová zelená jsou mixy), stříbrná je Gunze C8 a tmavě zelená je Gunze H. Háčka sice dělají nevzhledný lesklý lepkavý povrch (který se ale dá pořešit přestříkáním lakem), na jemnou freehand práci jsou to však ty naprosto nejlepší barvy, jaké jsem kdy měl v pistoli.

Přechod mezi černou a bílou jsem záměrně udělal trochu kostrbatý, v reálu byl většinou asi ještě méně úhledný.

Abych povrch trochu ozvláštnil, štětcem jsem na něm vytvořil množství zámazů červenohnědou barvou. Jak dokazuje dvojice fotografií výše, kvůli drsným pouštním podmínkám bylo potřeba plátěný potah neustále opravovat.

Všechny tři snímky pochází z výborné knížky od Alexe Crawforda, kterou vydalo MMP.

A to je všechno. Dokončit model po devíti letech rozhodně považuji za velké vítězství člověka nad hmotou.😅

Jako vždy uvítám komentáře, otázky i kritiku.