Fokker D.VII 1/72 Eduard Jasta 18 a Jasta 65

Fokker D.VII je bezpochyby nejlepší německá stíhačka z období první světové války, ačkoliv svojí slávou a proslulostí ho do jisté míry zastiňuje Fokkerův trojplošník Dr.I, který bude navždy spojen se jménem Manfreda von Richthofena. Nicméně D.VII byl robustní výkonný stroj, představující nebezpečnou hrozbu pro každého spojeneckého pilota.

V měřítku 1/72 představuje model od Eduardu špičku v modelech tohoto typu dostupných na trhu. Nahradil tak na svoji dobu docela pěkný model od firmy Roden a uvidíme, jestli se někdo odváží přijít na trh s novým modelem.

V průběhu času se mi v kitníku nashromáždilo nebezpečné množství této nebezpečné stíhačky, a tak abych zmírnil nebezpečí, že kapacita mého kitníku dosáhne nebezpečné hranice, rozhodl jsem se snížit stav o dvě krabice s verzemi O.A.W. Stavěl jsem tedy dva kusy zároveň, ale v určité fázi jsem stavbu rozdělil a pracoval už jen na jednom modelu, abych předešel zbytečným chybám a nutkání stavby urychlit. Jako první jsem dokončil červenobílý stroj Augusta Rabena, velitele Jasta 18. Tady se, ale musí zmínit o zklamání, které mi připravil výrobce a já jsem se mu nevyhnul díky tomu, že jsem podcenil studium podkladů. Jedná se o to, že s pravděpodobností hraničící s jistotou, Rabenův stroj nebyl vyroben v O.A.W továrně, ale u Albatrosu, stejně jako jiné stroje od Jasta 18, lépe zdokumentované na fotografiích. Bohužel jsem to zjistil, až ve chvíli, kdy už jsem měl kompletně hotové zbarvení a nenašel jsem v sobě morální sílu model přebarvit do jiného markingu. Nechám to jako jakési memento, že i výrobce jako Eduard se může škaredě zmýlit. Ke cti jím slouží, že tento marking již nenajdete v novém přebalu verze OAW, kde byl nahrazeno Bäderovými Sieben Schwaben. A právě tento Bäderův stroj jsem stavěl jako druhý v pořadí. Tady jsem měl i jasnou motivaci. Při vybírání stroje pro stavbu jsem procházel návod a u toho mi pomáhala moje mladší dcera. Té se právě motiv Sieben Schwaben na trupu tak moc líbil, že jsem se rozhodl právě pro tuto verzi a udělat tak radost jak sobě, tak dcerce. I tady se návod nevyhnul chybám a pozorný modelář si všimne, že čelní chladič byl jiného typu, že pravá část motorového krytu byla sundána kvůli chlazení. Chybějící signální pistole instalovaná ve výřezu horního křídla už je jen takovou třešničkou na dortu. To vše jsem na modelu opravil a doplnil, takže alespoň tady jsem si svůj domácí úkol splnil.

Model se Eduardu podařil a je radost ho stavět. Nebál bych se přiklonit k hodnocení, že tohle je nejlepší model prvoválečné stíhačky. Samozřejmě i na tak pěkném modelu se dají najít místa, kde lze vzhled ještě vylepšit. Přepracovat trubkovou konstrukci v interiéru, plastové kulomety nahradit tištěnými od Gaspatch models, případně zbrousit naznačené porty na místech, kde žádné nebyly. Co doporučuji důrazně, je nahrazení dekálů lozengu ze stavebnice aftermarket sety lozenge potahu od firmy Aviattic. I přes vyšší cenu je to investice, která se rozhodně vyplatí. Nutnost je to především u starších vydání Fokkeru, kde se barvy lozengu vůbec nepodařily. U novějších edicí je to mnohem lepší, ačkoliv filozofie lepení různobarevných port po jedné stále zůstává. Já rozumím, proč to tak Eduard udělal, ale je to velmi uživatelsky nepřívětivé a věřím, že to dost lidí odradí si postavit víc než jeden kus. Což je škoda, jak pro modeláře, tak pro výrobce. Přitom vytisknout dekál lozengu rovnou i s portami by nezabralo o moc víc místa, než samostatné proužky port. No třeba se někdo nad tím v Eduardu zamyslí o dojde ke změně. 

Takže abych to nějak shrnul. Přes drobné nedostatky, jedná se o excelentní kit. Ideální volba pokud třeba chcete začít sbírku prvoválečných letadel a odrazují vás výplety. Barevnost markingů rozzáří zaručeně vaši vitrínku a nesmím opomenout zajímavé příběhy některých pilotů, kteří do kokpitů D.VII usedali.

Momentálně mám na stole další dva kousky a jsem si jist, že nezůstane jen u nich a další budou postupně přibývat.